Jak je to u lidí (kulturní deníček z Brna)

Druhého listopadu, to je důležité, se Opera Diversa předvedla v Domě umění s novým kouskem: Dýňový démon ve vegetariánské restauraci. S podtitulem - dušičková opera - se nám dostalo duševní a nakonec i skutečné krmě.  Délku představení vlastně určila délka přípravy dýňového nákypu.

Kuchař a jeho pomocníci (sbor) jej živě připravoval v druhém plánu podia. Jak přibývalo zeleninových přísad, děj se zahušťoval a dusil hrdiny jednoduchého příběhu ve vlastní šťávě banálních a zároveň, v této oblasti vždy, fatálních citů.
Majitel vegetariánské restaurace (Jan Šťáva) má hádavou manželku (Hana Škarková), jež vnáší zmatek a nelad do chodu provozovny. Toho využije Dýňový duch v šarmantním podání Lucie Kašpárkové, jež se v podobě chudého (a vnadného) děvčete z vesnice „ztratí" při prodeji výpěstků z vlastního políčka ve velkém městě. Naštěstí je po ruce humor a nadsázka, takže se i toto drama, jež hrozí ztrátou zákaznictva, vyřeší ku prospěchu zdravého podnikání.
Libá vůně se line Domem umění, kuchař hlásí hotovo, poslední árie a je to. Dlouho jsem nekřičel takto nadšeně bravo na čemkoli a dlouho jsem neviděl tak nabitý sál na současnou „vážnou" hudbu. Snad tam byl i Vladimír Čech (taky děkuji na schledanou) aby podal zprávu do ranního vysílání Vltavy. Přes ten dav lidí jsem ho nezahlédl ani omylem.

To bylo, jen tak na okraj, pro zasmání. Ve skutečnosti Ensemble Opera Diversa už pár let vhodně a seriózně tlačí na pilu současného přístupu ke starému schématu opery a vážnohudebního provozování vůbec. Že jsme se dobře bavily je výsledek pečlivé práce a profesionálního přístupu v amatérských podmínkách. I proto se hraje většinou v neoperních a nedivadelních prostorech. V tomto případě na schodech foyer Domu umění s obrovskými typy písma Joel-Peter Witkin (uvozující jeho výstavu zde) za zády pěvců. To by měl (Witkin) vidět - tuto oslavu radosti ze zpěvu, hraní a vaření! Dekadent jeden.. Jo a hlavně za to může Ondřej Kyas a Pavel Drábek. Viděl jsem ještě Společnou smrt milenců v Šinagawě a taky dobrý.

....

Těší mě že se poslední dobou daří mít v Brně něco dřív než v Praze. Ha. Ne snad, že bych to Praze nepřál, však to tam doputuje aj tak, ale jsem rád, že v Brně se konečně věci dějí a pěkné k tomu. Tak. Nyní je např. v Doxu Planeta Eden jež premiérovala právě v brněnském Domu umění.
Stejné je tomu i s queer festivalem Mezipatra. Dnes (10.) končí v Brně a stěhuje se do Prahy: od 11.tého v Lucerně a Světozoru. Kromě filmů je letos i bohatě doprovázen přednáškami a dalšími akcemi. Úvodní přednášku v Umprum: Historie queer reprezentace aneb Možnosti oteplení v dějinách umění vystřihla Milena Bartlová na jedničku.
Za hodinu se člověk dozvěděl jak je to se zobrazovaním nahoty, těla a erotiky v umění od „výmyslu sveta" do současnosti. Takže i pro nás ostatní, kteří nemusí nutně bojovat za zrovnoprávnění, byla tato přednáška, jak se tak říká, velmi přínosná.
Ono totiž stále není lehké rozhodnout, pro kunsthistoriky i pro laiky, zda lze oddělit sexuální orientaci od díla autora. Zda platí, že posuzovat lze jen dílo samo o sobě, a tedy ho nesnižovat na kategorizaci "queer umění", nebo „jen" pro jistou (třeba queer) komunitu srozumitelné a schvalitelné. Velmi poučné v souvislostí s Dekadencí. Právě now Witkine.

....

Zlaté pravidlo tří platí pro všechny komunity, takže se vraťme na závěr a do třetice, k Houllenbecqovi. Nedávno jsem četl  Rozšíření bitevního pole, takže jsem byl připraven na jeho vidění světa. Tj. sarkasmus, ironii, objektivní popis bez známek soucitu. Důraz na sexuální prizma vidění vztahů. Fatalita konce. To vše se objevilo i v Elementárních částicích. Představení se nehraje dlouho a zrovna často, takže až bude příště, nenechte si jej ujít.

Vzácná kombinace vyrovnaného hereckého souboru, jemuž dramaturgie Reduty (v tomto případě Dora Viceníková) nabízí kvalitní současné texty. Na dobré divadlo se v Brně už dá spolehnout i v tzv. kamenném divadle. Reduta sice patří pod křídla Národního divadla Brno (Mahenku) ale dává příležitost i výrazným hereckým osobnostem z těch tzv. studiových divadel. Zde Jiří Vyorálek (Bruno) zastupuje Provázek a Petra Bučková (Annabelle) Hadivadlo. Tato kombinace je výhodná pro obě strany. Byť oba zmiňovaní jsou věkově o hodně mladší než Houllebecqovi čtyřicátníci zničení a zhnusení životem, přesto to bravurně „dají". Možná proto, že jistý zárodek tragiky vztahů a nemožnosti naplnění má koneckonců každý citlivé člověk v sobě (už po maturitě).
Oddělené příběhy dvou bratrů (vedle Vyorálka "domácí" Václav Vašák v roli Brunova bratra Michela, autistického vědce) a kratičké historky groteskně popisující současný svět, zapadají postupně do sebe. Může je shrnout jedna věta pronesená Brunem, tuctovým chlapíkem, potácejícím se v životě od ničeho k ničemu, vědom si vlastní zbytečnosti. Nakonec, pro něj, největší překvapení - po čtyřicítce se skutečně zamiluje (Christianne - jako vždy přesné a nenápadně skvělé Evy Novotné - však kdo viděl v sobotu v TV Gazdinu robu ví o čem mluvím). Jak vše skončí lze tušit. Tedy Bruno (přibližně): „každý z nás celý život hledá ten pravý vztah. Snaží se jak může, ale nikdy jej nenajde, protože to zkrátka není možné."

Ano, ano, žijeme ve světě, ve kterém nás opouští jedna nedotknutelná hodnota za druhou jako prošlé zboží. Už se pomalu do Houellebecqova stylu vpravuji.
Pozitivní na celé věci ale byla reakce publika. Byť není vyprávění klasicky lineární a scéna je, spíše než co jiného,  jedná velká krabice obsahující produkt-divadlo (odkazů na konzum supermarketů je tam dosti. Aj ty Cambelovy polévky v plechovce tam jaksi varholovsky čnějí - to snad ani nemoselo byt. Jinak scéna a kostýmy Marka Cpina v pořádku), mající jen malý průzor/obzor (za kterým ovšem nelze nic zahlédnout) a režie Jana Mikuláška složitostí jevištní choreografie linearitu ještě rozrušuje, cítil jsem kolem sebe srozumění s osudy hrdinů, kterým dávno ujel vlak.
Jejich zoufalé hledání něčeho jistého je snadnou kořistí pro obchodníky s duševními cvičeními, východním mysticismem, víkendovými kurzy tantry a hledáním vnitřního dítěte včetně. Citíl jsem za zády své intelektuální kamarádky jež nadšeně švitořily o podobných výkendech v Lažánkách... no ostatně sám mám máslo na hlavě. Svoji prací pro neziskový sektor a dojetím sám nad sebou při pochvalách okolí jak je to pěkné a těžké když pracuji s těmi nemocnými a postiženými dětmi atd. No. Už končím.

Snad na úplný závěr ještě jeden citát Michela Houellebecqua : "Nebojte se štěstí, neexistuje".

Tož tak.